4. kapitola - Vzpomínky

10. srpna 2009 v 14:36 | Luckily |  Paní Smrt
Buenos dias,darlings..
Nudila jsem se a jelikož nám dělali nové okna, tak jsem nemohla dělat obvyklé věci, které dělám, tak jsem sedla k mému starému a pomalému compjůtru a napsala pro vás kapitolu.
Je k povídce Paní Smrt(teď jsem místo PANÍ NAPSALA PARNÍ, ale což, je to praveno).
Jak název napovídá, je to o minulosti Sereny.
Kapitola je napsána pro: Liu, wlaďku, Vivienne a Illandris.:)
Samozřejmě, mě komentíky potěší...:)



Nakonec tam Serena ani nemusela chodit. Nic se nevyřešilo, jenom tam zabila několik hodin.
Poté se co je propustili s pouhým varováním, ať jsou opatrní, Serena se okamžitě vrátila domů. Ano Serena považovala statek Meeneových za svůj domov. V pokoji si vzala osušku a rychle se
odebrala do koupelny, kde si napustila plnou vanu vody. Svlékla se a vlezla do teplé vody. Slastně zavřela oči a propadla do minulosti.

"Sereno, máme pro tebe překvapení!" ozvalo se z kuchyně.
Serena se tam ne zrovna nadšeně vydala. "A jaké?" falešně se usmála.
"Pamatuješ, jak jsi se hlásila na Oxford, na práva, ale nepovedlo se ti se tam dostat?"
"Jak bych mohla zapomenout, když to mám denně na talíři," kysela se ušklíbla.
Paní Lorensová dělala, jako by ji neslyšela. "Tvého otce to sice stálo mnoho úsilí a peněz, ale přes pár známostí tě na tu školu dostal."
Nevěřícně zírala na svého otce. "To jsi neudělal, že ne?"
Pan Lorens se usmíval, jakoby bylo naprosto normální někoho podplácet. "Pro tebe vše, zlato."
Přetvářka byla jednou z mnoha věcí, ve kterých tato rodina vynikala. Její otec jí nikdy neměl v lásce, stejně tak její matka. Oba měli mnohem radši jejího bratra Dominica. On byl prvorozený, on byl kluk a on měl mnohem jednodušší život. Serena ne. Dominic něco provedl, ale svedl to na ni a ona to za něj schytala. Jedině babička, která se o ně starala, když byli malí, ji měla ráda. U babičky vždycky našla teplo domova.
"To je od tebe opravdu milé tati, ale já to nechci. Nastoupím na zdejší univerzitu."
Její otec se na židli nebezpečně napřímil. "Půjdeš na Oxford jako Dominic a tím tahle debata končí!"
"Ale…" chtěla ještě něco říct, ale pohled jejího otce ji umlčel.
Svěsila hlavu a odešla do svého pokoje. Na chodbě potkala Dominica.
"Tak jak se vede, sestřičko?" objal ji kolem ramen a pevně ji stiskl. "Nebude to nádherné? Budeme chodit spolu do školy. Rodiče tam nebudou," sklonil se k jejímu uchu. "Mým přátelům se po tobě stýská. Zvlášť Benovi. Prý se mu v objetí ještě žádná takhle nevzpouzela. Mám ti vlastně vyřídit, že tě zkrotí, ať budeš chtít nebo ne"
Snažila se vyškubnout, ale držel ji pevně. Tohle už zažila. On a jeho přátelé ji šikanovali už na střední škole.. Byla všem pro smích a pro jeho kamarády byla jen holka, se kterou si můžou dělat co chtějí.
"Dominicu, prosím, to nemůžeš!" snažila se být milá.
Pobaveně se rozesmál. "Ale můžu, a taky to udělám!" pustil ji a odešel za rodiči do kuchyně.

Seděla u Audrey v pokoji a plakala. Právě se dozvěděla, že měl Nicolas autonehodu. Na místě byl mrtvý. Audrey hladila Serenu po zádech a utěšovala ji. "Ššš, zlato, já vím, že to bolí, ale tímhle si nijak nepomůžeš."
Někdo zaklepal na dveře a dovnitř vešla Audreiina matka. "Sereno, tady ti nesu něco na uklidnění. Vypij to, udělá se ti lépe."
Serena si od ní vděčně vzala skleničku s nějakým alkoholem a na ex ji do sebe kopla. "Děkuji."
Audrey i její matka věděly, že má Serena vztah se svým profesorem historie. Paní Meeneové se to moc nelíbilo, ale poprvé v životě viděla Serenu šťastnou, tak to nechala být. A teď Serena ztratila jediného člověka, který se o ní zajímal, staral a miloval ji. Bolelo ji vidět ji takto nešťastnou.
Odešla z dceřina pokoje.
"Lehni si do postele Sereno a zkus usnout, ano? Uvidíš, prospíš se a vše se bude zdát o něco lepší."
Serena ji poslechla. Audrey s ní zůstala do té doby, než usnula. Poté odešla za svou matkou do kuchyně.

Na pohřbu Nicolase Flinta stála až v zadu. Nechtěla, aby ji někdo z jeho rodiny viděl. Netušila, jestli jim o ní něco řekl, ale spíše ne, protože ji několikrát říkal, že ji sice miluje, ale má strach, že na to někdo přijde. Tím pádem by se mohl rozloučit s postem učitele. Všimla si, že se na ni dívá jeho matka, proto se s ním naposledy v duchu rozloučila a odešla ze hřbitova domů. Tam se zavřela u sebe v pokoji, padla na postel a hloupě koukala do zdi.
Z rozjímání ji vyrušil její bratr, který k ní vtrhl.
"Vstávej!" a nešetrně ji vytáhl z postele. "Přišli kluci a chtějí se trochu pobavit!"
Nevěděla, kde tehdy našla tu sílu, ale vytrhla se mu, odstrčila ho od sebe. Zakymácel se a spadl na roh nočního stolku. Rychle vyběhla z pokoje a vběhla přímo do náruče Bena, bratrova nejlepšího přítele.
"Někam utíkáš, Sereno?"
"Pusť mě! Hned!" sykla na něj.
To už se na chodbě objevil Dominic.
"Tak za tohle zaplatíš!"
Napřáhl se a uhodil ji. Pak znovu a znovu. Ben mu ji přidržoval. Když se Dominic vyřádil, odvlekli ji do jejího pokoje, kde ji nechali ležet.

Vracela se domů. Nepospíchala. Nechtělo se jí tam. Nic jí doma nečekalo. Rodiče byli na nějakém večírku a Dominic tam měl své přátele. Přešla cestu bez rozhlédnutí a to jí bylo osudným. Poslední co viděla byla dvě žlutá světla a pak už jen cítila tupý náraz.
Vstala a rozhlédla se. Čas jakoby se zastavil. Auto, které ji srazilo, bylo dál než by mělo, ale stálo na místě.
"Sereno," ozvalo se za ní.
Ohlédla se a uviděla tam stát muže ve středních letech. Byl jen o několik málo centimetrů vyšší než ona a byl trošku při těle. Kávově hnědé vlasy měl už lehce protkané stříbrem a oči barvy karamelu se na ni dívaly se zájmem.
Nervózně se při jeho pohledu ošila. "Kdo jste?"
"Jsem Smrt."
S hrůzou v očích ustoupila. "To už jsem umřela?" a podívala se do křoví, kde leželo její tělo.
"Ještě ne, ale mnoho času ti nezbývá. Jak vidíš, řidič ujíždí a nikdo jiný tady není, aby ti pomohl."
Uvědomila si, že má ten muž pravdu.
"Ale neboj. Mám pro tebe nabídku. Nemusíš umřít."
"Co?"
"Nemusíš umřít. Můžeš se stát jednou z nás."
"Mluvte srozumitelně, myslím, že vám nerozumím."
"Neznám důvod, ale Vyšším se líbíš, jinak by ti toto nenabízeli. Tento okamžik se vůbec nestane, ale jen pod podmínkou, že se staneš Smrtí a budeš převádět mrtvé duše na druhý břeh."
"Vy jste mrtvý?" bylo to neomalené, ale bylo pozdě na to, aby to vzala zpět.
"Ano i ne," nic víc neřekl.
"A já budu tedy potom co? Živá nebo mrtvá? Nebo snad něco mezi?"
"Budeš živá. Jenom ve chvílích, kdy budeme potřebovat, abys převedla duši na druhý břeh, budeš Paní Smrt."
"A co až zestárnu a umřu? Myslím teď, že prostě umřu přirozeně."
"Dostaneš znovu tuto nabídku. Nabídku stát se smrtkou."
Přemýšlela. Doma nebyl nikdo, pro koho by chtěla žít. Svou rodinu z celé své duše nenáviděla, teda kromě babičky. Tu zbožňovala. Pak si ale vzpomněla na Audrey a její maminku, na ty šťastně chvíle, které s nimi prožila. Měla je a pro ně stálo žít. A pak, nebyla připravena zemřít takto mladá. Vždyť teprve ukončila střední školu a pro svůj život měla trošku jiné plány, i když některé z nich byly jejího otce.
Zadívala se na muže, který na ni upřeně hleděl bez jediného mrknutí.
"Dobrá, beru to!"
V úsměvu odhalil bílé a rovné zuby. "Výborně!"
Přešel k ní a položil ji ruce na spánky a zavřel oči. Pak se se Serenou svět zatočil.
Když se tehdy probrala, ležela ve své posteli. Vstala a odešla do koupelny, kde si stoupla i v oblečení pod sprchu. Teplá voda ji vždy uklidňovala.
Tak začal její dvojí život, na který si těžko zvykala, ale tehdy by neměnila. Byla živá.

Seděla v obývacím pokoji, když se rozezněl zvonek. Vstala a šla otevřít. Ve dveřích stála Audrey a tvářila se zasmušile. Serena ji vzala k sobě do pokoje, kde jí Audrey řekla, že se budou stěhovat do Sydney. Sereně bylo líto, že ji opustí její jediná kamarádka, ale byla za Audrey a její maminku ráda.
"Až tam dorazíme, okamžitě ti zavolám, abys věděla, kam máš volat ty! Zavolej kdykoliv a já ti moc ráda pomůžu."

O pár týdnů později se situace v domě Lorensových vyhrotila. Babička Slownyová byla totiž prohlášena za nesvéprávnou a strčena do ústavu pro duševně choré a její peníze i byt, to vše zdědila Serena. Byla překvapena, stejně jako její matka, protože si myslela, že to vše, zdědí ona.
"Máš svůj byt a peníze, tak tam běž bydlet," řekla jí matka jednoho dne při večeři.
Serena se na ni překvapeně podívala. "To myslíš vážně?"
Matka se na ni chladně zadívala. "Ano, všichni si to myslíme."
"Fajn."
Odešla a cítila, jakoby ji spadl ze srdce obrovský kámen. Byla volná.

Na Oxford nastoupila, ale dlouho tam nepobyla. Zjistila, že ji ta škola vlastně nebaví, a tak se odhlásila, nač zabírat místo těm, kteří o to stojí. Když se to dozvěděl její otec, přišel k ní do bytu, ale nepustila jej dovnitř.
Serena si našla místo v jednom baru a byla spokojená.


Na ústech ucítila něco slaného. Rukou se dotkla své tváře a zjistila, že plakala. Bože, musela být hodně mimo, když si toho nevšimla. Zacpala si nos a potopila se. Poté si umyla vlasy jahodovým šampónem, tělo jahodovým sprcháčem a konečně se cítila dost čistá na to, aby vylezla.
Zrovna když stála mokrá a nahá uprostřed koupelny, otevřely se dveře a do nich vstoupil Thomas.
"Thomasi?" vyjekla překvapeně a úplně zapomněla na to, že před ním stojí nahá.
To jí došlo, až když hlasitě polkl při pohledu na její tělo.
Jeho reakce však Serenu překvapila. Místo, aby odešel, zavřel a zamkl za sebou a pomalým krokem se vydal k ní.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dadushka dadushka | Web | 10. srpna 2009 v 18:44 | Reagovat

je to dobree :)

2 Lia Lia | 10. srpna 2009 v 22:19 | Reagovat

aaaaaach jaaaaaaaaaaj...teda ten koniec....fuhaaa

3 Illandris Illandris | Web | 10. srpna 2009 v 23:50 | Reagovat

Konec je teda dost dobrej:) Zajímalo by mě, jak to bude pokračovat:D

4 Iví Iví | Web | 14. srpna 2009 v 16:14 | Reagovat

Jojo, už chápu proč všichni koukaj na konec xDD Mě teda bude teĎ spíš zajímat začátek příští kapitoly xD No, vlastně i děj ;D

5 Flammea Flammea | Web | 19. října 2009 v 19:36 | Reagovat

jakto, že tvý konce jsou tak napínavý?? to nemá cenu, víš jak to nás čtenáře trápí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama