Sny jsou tajemnými místy, kde nikdy přesně nevíme, co se stane

1. srpna 2010 v 19:15 | Luckily |  Jednorázové povídky
Nightmares - Avatar 1
Ahojky.:)
Opět se hlásím, ale tentokrát s jednorázovkou, kterou jsem nenapsala už pěkně dlouho.:) 
Mě se opravdu líbí, ale ráda si přečtu vaše názory, a i když budou záporné, potěší mě, ale tentokráte to názor na tuhle povídku nezmění. Je to jedna z mých nejoblíbenějších, co jsem kdy napsala.
Snad už jen. Užijte si čtení a zanechte komentík.;)


   Naposledy jsem se podívala, zda je make-up dokonalý a pak se pomalými kroky vydala do obývacího pokoje, kde na mě čekal Charlie. Měl černé, hebké vlasy, které mu v různých délkách trčely kolem hlavy, krásné tmavě modré oči, které se na mě usmívaly a úžasně tvarované rty, které byly stvořeny k polibkům. Byl to ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla, ale pro mě bylo důležité, jaký byl uvnitř a krása to byl jenom bonus navíc.
   "Vypadáš nádherně," pronesl obdivně na mou adresu.
   Věděla jsem, že se mu budou ty korzetové černé šaty líbit, ale i přesto jsem zrudla jak pivoňka. "Děkuji, taky vypadáš skvěle, ale měli bychom jít, už tak jdeme pozdě."
   Objal mě kolem pasu a zašeptal mi do ouška. "Když tě tak vidím, tak bych radši nikam nešel a odnesl tě do postele a tam…"
   Lehce jsem ho plácla po rameni. "Ššš, mlč nebo se neudržím," políbila jsem ho a on mi ochotně polibek vrátil. Při tom polibku se mi sevřel žaludek a začali mi tam poletovat malí motýlci. Zadýchaně a neochotně jsem se od něj odtáhla: "Musíme jít, slíbili jsme to, rodiče nás na té oslavě opravdu čekají."


"Škoda," řekl zklamaně.
   "Vynahradíme si to jindy," snažila jsem se ho utěšit a zabralo to.
   Usmál se, objal mě kolem ramen a vydali jsme se do blízké restaurace na oslavu narozenin mé babičky. Charliemu se tam moc nechtělo, zkoušel se z toho všemi možnými vykroutit, ale nakonec jsem ho přesvědčila, neptejte se mě čím, za to se budu červenat ještě za padesát let.
* * * * *
    Crrrrr….
   Povzdechla jsem si. Další z mnoha neuskutečnitelných snů. Měla bych s tímhle bláhovým sněním přestat. Co na tom, že ve svých snech prožívám život, tak jak bych chtěla, když ve skutečnosti je to přesně úplně naopak a přitom nejsem škaredá, jenom normální a obyčejná. Mám hnědé vlasy, které mi s bídou dosahují k ramenům, delší mít nemůžu, protože se mi začnou lámat a třepit a to je pak utrpení se česat, když vám na kartáči zůstane polovina vlasů. Šedé oči, které sem tam zvýrazním i tužkou a ne jenom řasenkou jsou asi nejzajímavější částí mého obličeje a to proto, že mi v nich, jak říká moje matka, věčně skotačí plamínky neposlušnosti a štěstí. Jen kdyby tak moje matka věděla, že to štěstí je někdy hodně vynucenou záležitostí. Pusu a nos mám jako každý druhý, nic zajímavého na nich není. Prostě normální nos a normální pusa. Jsem tak průměrně vysoká a nejsem hubená ani tlustá. Jsem se sebou spokojená, proto nechápu, proč nemůžu najít kluka, který by mě chtěl. Asi mám něco, co kluky odpuzuje.
   S neochotou mě vlastní jsem vstala z postele a vešla do koupelny, kde jsem ze sebe udělala člověka. V pokoji jsem si oblékla první tričko a kalhoty, které mi přišly pod ruku, a nestarala jsem se, jestli mi budou ladit. Po snu jako byl tenhle, myslím takový sen, kdy se mi zdálo o Charliem, jsem byla mrzutá a naštvaná a odnášeli to mí blízcí, ale po nějakém čase se to naučili ignorovat, věděli, že to nemyslím špatně, jen jsem prostě vstala levou nohou. Z rohu pokoje jsem si vzala batoh a sešla jsem do kuchyně, kde jsem si hodila do batohu svačinu od mámy, jablko z misky a z lednice dnešní dávku kofeinu v podobě Coca-Coly. V chodbě jsem si nazula sandály a pomalu se vydala do školy, která stála na druhé straně města. Ještě štěstí, že naše město není velké.
   Před školou jsem se pokusila usmát na Sophii, která tam na mě čekala, aby mi sdělila nejnovější drby. Sophie mě považovala za svou nejlepší kamarádku, ale já na tohle nehrála. Dříve jo, ale když mě moje tehdejší kamarádka podrazila a to tím, že vyslepičila celé škole, že jsem zakoukaná do profesora matematiky, tak jsem s tím skončila a vzala si ponaučení, že i nejbližší přítel, mi může bodnout kudlu do zad.
   "Představ si," začala nadšeně. "Že se bude hrát divadlo."
   "A?" nechápala jsem její nadšení. "Hraje se každý rok."
   Zakroutila očima nad mou nechápavostí. "Letos ho ale budeme hrát i se školou z Letterminu."
   Lettermine bylo ještě menší městečko než naše, ale bylo známé, že tam žijí jen bohatí lidé.
   "No páni," to už vážně bylo něco, protože lidé z obou městeček se sobě vzájemně vyhýbali. "Proč by s námi chtěli uspořádat divadelní představení?" zeptala jsem se. "Vždyť se navzájem nemůžeme vystát."
   "Dohodli se na tom starostové měst, prý je čas, aby se staré nešváry hodily za hlavu, vždyť žijeme v civilizovaném světě, a tak se dohodli na tomhle," odmlčela se, ale jenom proto, aby mohla nabrat dech. "Já se tak těším, poznáme konečně nějaké hezké kluky a mohli bychom pak chodit na dvoj rande."
   Byla tím nadšená, já už méně. Měla jsem Sophii ráda, ale představa, že bych s ní měla chodit na rande byla neúnosná, to bych si spíše asi něco udělala a rande odvolala, než poslouchat celý večer její veselé štěbetání.
   "Musíme se co nejdříve přihlásit, aby s námi počítali do hry."
   "Ou, moment! S námi?" zeptala jsem se zděšeně.
   Podezíravě se na mě podívala. "Ano, s námi oběma. Nemůžeš mě v tom nechat. No tak, Destiny."
   "Hele, já jsem pro každou legraci, ale k tomuhle mě nedonutíš, nebudu stát někde na pódiu a dělat ze sebe kašpara. Podívej, tyhle věci byly v pořádku, když jsme byli děti, ale pro všechny rány, už jsme skoro dospělé, nemůžeš to po mě chtít."
   Pohodila vlasy. "Fajn," a nechala to být.
   Což u ní bylo divné. Tušila jsem podraz. A ten se taky dostavil ještě téhož odpoledne, když mi zazvonil mobil a volal mi ředitel školy pan Booth, že jsem dostala roli Anyi, když jsem se zeptala, co to má znamenat, řekl, že jsem byla podepsána na papíru, a že se skvěle na tu roli hodím, protože tato hra bude zároveň i muzikálem.
   "Profesorka zpěvu říkala, že umíte zpívat pěkně a že se na tuto roli skvěle hodíte. Podívejte se na e-mail, máte tam všechny podrobnosti. Nashledanou."
   Stála jsem dobrých pět minut na místě a jen civěla do prázdna. Hned jak jsem se trochu vzpamatovala z šoku, vzala jsem mobil: JA TE ZABIJU!. A poslala jsem to Sophii, za tímhle vším totiž mohla stát jenom ona.
   Píp, píp. TAKZE TE TAKY VZALI, TAK TO JE SUPER. JA TI RIKALA, ZE ME V TOM NEMUZES NECHAT. NO TAK, BUDE TO LEGRACE!:) UVIDIME SE ZITRA NA ZKOUSCE, JE DOPOLEDNE, PROTO BYSIS MELA PRECIST TEN MEIL, POKUD JSI TO JESTE NEUDELALA. ZATIM!;)
   Měla jsem chuť do něčeho praštit. Nedělalo mi problémy někde vystupovat, spíše šlo o to, že byl závazek, který jsem musela splnit a já takové věci ráda neměla, protože jsem byla lajdák.
   Sešla jsem do obývacího pokoje, kde seděli rodiče i moje sestra. "Můžete mi věnovat pozornost?"
   Jejich pohledy se stočily ke mně.
   "Budu hrát v letošním divadelním představení."
   "Neříkáš to zrovna nadšeně," všimla si sestra.
   "Já se tam nepřihlásila, to Sophie."
   "Věděla jsem, že to děvče pro tebe bude dobré."
   Skvělé, mí rodiče jí to schvalovali. Otočila jsem se na patě a zamířila k sobě do pokoje, kde jsem si zapnula počítač, abych si mohla přečíst, o co vlastně jde.
   Po hodině studování a tisknutí si scénáře, jsem zjistila, že budeme hrát jeden díl ze seriálu Buffy, přemožitelka upírů, který se jmenuje Once more with feeling. Je to zároveň muzikálový díl, proto ten zpěv. Okamžitě jsem si ten díl stáhla a shlédla ho. Moc se mi líbil, měl v sobě tolik energie a elánu, že mi už nevadilo, že budu hrát. Ke všemu, Anya byla skvělá postava, takže jsem se začínala těšit.
* * * * *
      Když jsme vyšli z kina, kde jsme viděli Záložní plán s Jenifer Lopez, objal mě Charlie kolem ramen a pomalými kroky jsme se vydali do nedaleké pizzerie, kde jsme strávili nejméně dvě hodiny času a pořád jsme si měli o čem povídat. Měli jsme stejný vkus na filmy, líbili se nám podobné knížky a měli jsme spoustu společných zájmů, takže konverzace nikdy nevázla. Spokojeni a s plnými žaludky, jsme se doloudali k našemu domu.
   "Pozvala bych tě dál, ale naši jsou doma a já nechci, aby věděli, že už spolu spíme a…"


Jeho ústa zastavila další přiliv slov. Tiskl svá ústa k mým s takovou něhou, že se mi z toho podlamovala kolena a v břiše mi poletovala snad hejna motýlků. Nebýt jeho objímajících paží, už dávno bych seděla na zemi. Objala jsem ho kolem krku a polibek prohloubila. Prsty jsem se mu prohrabovala ve vlasech a snažila se popadnout dech, ale i kdybych měla zemřít nedostatkem kyslíku, tak bych polibek nepřerušila. Cítila jsem, co to dělá s Charliem. Celý se třásl potlačovanou touhou. Přeci jsem se od něj odtáhla.
    "Jestli, chceš, tak bych tě možná mohla nějak propašovat nahoru, ale museli bychom být jako myšky," políbila jsem ho na hranu čelisti.
   Ještě jednou mě políbil a do toho polibku vložil veškerou svou lásku. Nikdy mi vlastně neřekl, co ke mně cítí, ale dokazoval mi to svými činy. Rozhodně jsem na něj nehodlala tlačit, řekne to, až bude připravený. Vzdychla jsem a přitiskla se k němu ještě blíž, ale on se ihned odtáhl a pro jistotu si i poodstoupil.
   "Ani nevíš, jak moc bych tě teď chtěl pomilovat," při těch slovech jsem zrudla jako rajče. Pohladil mě po tváři a pokračoval. "Ale máš doma rodiče a věř mi, že bych se jako myška chovat nedokázal, takže to budeme muset odložit."
   "Dobře, takže já radši půjdu dovnitř, nebudu tě pokoušet," poškádlila jsem jej.
   Usmál se a přikývl. Otevřela jsem dveře a s tichým ahoj, jsem za sebou zavřela. Skrytá záclonkou jsem se oknem podívala ven a viděla ho, jak se smutně dívá na dveře. Už jsem chtěla vyjít ven a znovu ho pozvat, ale on se otočil a ztratil se ve tmě.
* * * * *
   Vzbudila jsem se snad ještě zklamanější než včera, ale v koupelně jsem se z toho trochu dostala. Dneska musím být připravená. Je to tady, velkej den, kdy se sejdeme i s lidmi z Letterminovy školy. Docela jsem se i přes počáteční negativismus těšila. Netuším, proč tomu tak je, ale nevadilo mi to, s chutí jde všechno lépe. Oblečená v titěrných kraťáscích a tílku na ramínka, jsem seběhla s batohem dolů do kuchyně, kde na mě k mému překvapení čekala máma.
   "Ahoj zlato, dáš si vafle?"
   "Ehm, ty jsi doma?" chytrá otázka.
   "Ano, jsem, je přece sobota, zlato," postavila přede mě vafle a pokračovala. "Taky jsem ti upekla něco na dnešek, aby ses mohla podělit s ostatními."
   Zbledla jsem. "Mami, tyhle věci se praktikujou v mateřské školce, tohle po mě nemůžeš chtít," když jsem se ale podívala na její zklamaný obličej, zželelo se mi jí. "Anebo víš co, máš pravdu. Tak se nám třeba podaří překonat trapnou chvilku s děckama z Letterminova."
   Máma se spokojeně usmála a já poznala, že to na mě jenom hrála. "To je pěkný podraz od vlastní matky," řekla jsem pobaveně.
   Jenom se usmála a pokračovala v překládání muffinů z formiček do krabice. Pořád jsem si myslela, že to bude trapas, ale už jsem jí to slíbila.
   Po dojedení skvělých vaflí, mě máma odvezla do školy, abych se s tou obrovskou krabicí nemusela tahat přes celé město. Jelikož byla sobota a před školou se potloukali jen lidi, co tady mají dneska být, tak to zase nebyl takový trapas.
   Už tam na mě čekala Sophie a snažila se tvářit kajícně, ale moc se jí to nedařilo.
   "Jsi pěkná podrazačka," řekla jsem místo podrazu.
   "Promiň," ale z tónu hlasu šlo poznat, až toho ani v nejmenším nelituje. "Co to máš?"
   Zatvářila jsem se kysela. "Máti mě donutila to sem přinést, jsou v tom čokoládové muffiny."
   "To je dobrej nápad, škoda, že to tu moji nenapadlo."
   "Sophií, tohle by byl dobrý nápad, kdyby nám bylo pět, teď když je mi skoro osmnáct je to docela trapný a divný."
   "To moc řešíš," řekla pobaveně. "Pojď, za chvilku to začne. Už jsem viděla i ty druhý děcka. Ti kluci co sem dneska přijeli, jsou kusani a to všichni do jednoho. Třeba budu mít dneska štěstí a někde tam na mě čeká pan pravý."
   Na to jsem nic neřekla, já svého pravého měla, ale jenom ve snech, ale tím jsem si dneska nehodlala kazit den.
   V tělocvičně už byli všichni. Okamžitě jsem položila krabici na stůl a s úlevou zjistila, že nejsem jediná, co něco přinesla a okamžitě jsem se šla postavit vedle Sophie, která rentgenovala pohledem všechny kluky a hledala mezi nimi prince na bílém koni. Pobaveně jsem zakroutila hlavou, hlavu jsem zaklonila a opřela se o zeď. Pozorovala jsem strop a vnímala proslov obou ředitelů škol o tom, jak doufají, že všechno bude klapat tak jak má a pokud ano, tak se těší na další spolupráci. Pak se vyjádřili ke hře. Neříkali nic nového, jen opakovali to, co bylo napsáno v e-mailu. Konečně jsme se dostali rolím. Pokaždé přečetli jméno postavy a ukázali člověka, který ji bude hrát. Trochu zahanbeně jsem zjistila, že některé lidi ze školy ani neznám. Je fakt, že jsem trošku nespolečenská, možná bych to měl napravit a začít chodit pařit. Dostali se k roli snoubence Anyi a já ztuhla, když ukázali i na mě, co by na představitelku Anyi, viděla jsem jeho pohled plný překvapení a nedůvěry. Nedivila jsem se mu. Tohle nebylo možné. Kluk, co bude hrát mého snoubence je totiž Charlie. Ne mu jen podobný, ale prostě absolutně stejný. Udělalo se mi špatně, hlava se mi začala točit a cítila jsem slabost po celém těle.
   "Sophií, jdu ven, musím na vzduch, není mi dobře, hned budu zpátky." Ani mě pořádně nevnímala a mě to vyhovovalo. Všichni se věnovali tomu, čemu měli, a tak nebyl problém se vytratit. Avšak měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Od dveří jsem se otočila. Pořád na mě hleděl, ale už ne s překvapeným obličejem, tentokrát se starostlivým. Vyšla jsem ven a šla se posadit na lavičku stojící vedle budovy. Snažila jsem se zhluboka dýchat. Ještě by mi tak chybělo, abych omdlela. Obličej jsem schovala v rukou a snažila se potlačit dávicí reflex.
   "To není možné, to musí být další sen. Už jsem tak zmatená, že nepoznám, co je realita a co fikce," mumlala jsem si pro sebe.
   "Jsi v pořádku…Destiny?" zeptal se nejistě.
   Zaúpěla jsem. V mžiku byl u mě a odtahoval mi ruce. Nechtěla jsem. Musela jsem vypadat strašně. Byl silnější. Tak jsem aspoň odvrátila hlavu, nechtěla jsem se na něj dívat. Pustil mi ruce, něžně mě chytil za bradu a otočil čelem k sobě, abych se na něj musela podívat. Pečlivě si prohlížel každý kousek mé tváře a já dělala to stejné.
   Najednou mě prudce popadl za paže, přitiskl k sobě a políbil mě, oprava, políbili jsme se.
   Sehraně jsme se od sebe odtáhli a on mě k sobě pevně přivinul. Nenápadně jsem nasávala jeho vůni a byla to úplně stejná, jako ta ve snech.
   "Je to další sen?" zeptala jsem se.
   "Nevím, ale jestli ano, tak se nechci probudit. Čekal jsem na tebe příliš dlouho, Destiny, teď tě nemůžu nechat odejít, jako už tolikrát. Přicházela jsi za mnou skrze sny a já byl ten nejšťastnější kluk na světě, ale ráno jsi zmizela. Celý den mi pak bylo mizerně," hlas se mu zlomil.
   Nechtěla jsem, ale odtáhla jsem se od něj. "Taky jsem se cítila špatně. Mnohokrát jsem měla chuť do něčeho praštit, a to násilné sklony obvykle nemívám," na chvíli jsem se odmlčela. "Ale pořád nechápu jak je to možné. Ty jsi říkal, že jsi o mě míval taky sny, já je o tobě měla taky, ale jak to?"
   "To kvůli tobě?"
   Otevřela jsem pusu a zase ji zaklapla, protože jsem si uvědomila, jak hloupě to vypadá. "Nechápu."
   "Jsi přece Destiny a to znamená osud. Zpečetila si nám oběma osud, tedy ne že by mi to vadilo," políbil mě na krátce na rty a pokračoval. "Původně jsem vůbec nechtěl hrát, ale teď děkuju Bohu, za to, že jsem tu roli dostal. Nebýt téhle náhody, tak bychom pořád jenom snili a mysleli, že ten druhý neexistuje." Znovu mě políbil a já mu polibek ochotně opětovala. Rukama jsem hladila ramena, poté krk a nakonec jsem si ho k sobě pevně přitiskla.
   Osud mi konečně do cesty přivál toho pravého a já se rozhodla, že ho jen tak nepustím. Cítila jsem, že tohle
je ten, se kterým chci zestárnout, ten, pro kterého bych udělal cokoli na světě a vím, že on by to samé udělal pro mě. Štěstí se má chytit za pačesy a já se toho svého nehodlal jen tak vzdát. 
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nat Nat | Web | 1. srpna 2010 v 20:02 | Reagovat

pani...povedlo se ti to ! vypada to vic nez jen dobre...nadhera! Neco takovyho by me nenapadlo....proste a jasne krasa :-)

2 Hope Hope | Web | 2. srpna 2010 v 1:46 | Reagovat

to bylo...úžasné! skvělé, dokonalé =o) od chvle, kdy se dozvěděla Destiny o divadle a o tom, že ho budou hrát s Lettermine, jsem tušila, že tam bude její Charlie, je ovšem pravda, že mě nenapadlo, že bude úplně stejný a bude mít stejné sny jako Destiny, ale to je jenom dobře =o) strašně moc se mi to líbilo =o)
taky bych chtěla takovéhle sny, jenže mně se zdá jenom o jednom klukovi, kterého znám, ale vždycky to budou pouze sny, bohužel...

3 Lenka Lenka | 2. srpna 2010 v 11:56 | Reagovat

Jéé, moc krásné, ale asi nereálné, ach jo, škoda, že i moje sny takhle nekončí :D

4 luckily luckily | 2. srpna 2010 v 13:40 | Reagovat

[2]:,[3]: asi každá holka by tohle chtěla, ale co se dá dělat..:( když už to nejde ve skutečnosti, tak jsem to musela sepsat aspoň do slov:)
a jsem velmi ráda, že se vám to líbí.:)

5 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 6. srpna 2010 v 8:35 | Reagovat

no páni, toto je dokonalá jednorázovka...prečítala som ju na jeden šup, a skoro som pri konci, keď sa stretli prestala aj dýchať,...musím povedať, že sa ti naozaj podarila a nemám tu ani čo vytknúť, pretože ešte aj ten štýl, ktorým si to písala, to popisovanie postáv, pocitov a všetko, je úžasné....páni, aj ja chcem vedieť niečo takéto napísať ;)

6 Lady Buffy sb Lady Buffy sb | Web | 7. srpna 2010 v 14:46 | Reagovat

krásne

7 Lady Buffy sb Lady Buffy sb | Web | 7. srpna 2010 v 14:52 | Reagovat

to mohli, ale asi jediná dvojica čo zostala spolu boli Faith&Robin

8 vivienne vivienne | Web | 12. srpna 2010 v 17:10 | Reagovat

povedené

9 Tomáš Tomáš | Web | 27. srpna 2010 v 21:24 | Reagovat

Ano bude :) CD neni v plastovém obalu ale Digipacku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama