Lola

16. prosince 2011 v 17:42 | Luckily |  Jednorázové povídky
Ehm, ano, nezdá se vám to...:) Po nekonečně dlouhé době sem přidávám povídku. Jedná se o jednorázovku, která se jednou zrodila a dneska jsme ji dokončila. Je lehce insipirována jedním seriálem, neřeknu kterým, protože bych vám možná vyzradila děj...:D
Každopádně, pokud si to chcete někdo přečíst a okmentovat, budu ráda...:)



Když se mě zeptáte, zda věřím na šťastné konce, odpovím ne. Nebylo tomu tak vždy. Kdysi, jsem věřila, že každý může mít svůj šťastný konec, ale to bylo předtím.

Byla jsem tehdy šťastná. Můj život byl přesně takový, jaký jsem si přála. Měla jsem spoustu přátel, byla jsem kapitánkou volejbalového týmu, byla jsem premiantkou třídy a měla jsem skvělého kluka. Měla jsem všechno, co by si každá normální dívka přála.

Zvrtlo se to asi před třemi lety, možná je to déle, už ani nevím. Čas utíká tak rychle, když máte pořád co dělat. Jedno ale vím jistě, bylo úterý večer, mrholilo a já se vracela z tréninku. Uličkami, kterými jsem se vracela domů, jsem chodívala pokaždé. To byla chyba, ale kdo mohl tušit, že na tak malém městě, kde se nikdy nic zlého nestalo, se stane něco takového. Procházela jsem mezi domy, v uších zaražené sluchátka od mp4 a hudbu puštěnou tak hlasitě, že jsem nic z okolního světa neslyšela.

Toho, že je něco špatně jsem si všimla bohužel pozdě. To už z černé dodávky vyskočili dva zamaskovaní chlapi, popadli mě a hodili do auta. Neměla jsem čas ani nějak zareagovat. V autě mi preventivně zacpali pusu nějakým kusem látky a na obličej mi nasadili podobnou kuklu, jako měli oni, akorát ta moje neměla vyřezané díry na oči. Ruce i nohy mi nechali volné. Proč by mi je taky svazovali, když jsem byla jenom útlá holka, která přepere tak maximálně mouchu. Jeli jsme poměrně dlouho, nebo si to aspoň myslím. Pak jsme zastavili, jeden z těch chlapů mě vytáhl z auta ven a dělal mi doprovod, protože když nic nevidíte, jde se vám docela špatně.

Celá cesta od mého únosu až do té místnosti, kde jsem strávila několik dní, proběhla v absolutním tichu, jediné, co jsem slyšela bylo vyťukávání kódu k otevření dveří. Tahali mě po schodech, ze schodů, pak rovně a pak doleva a zase rovně, že už jsem se na to přestala soustředit. Odtud se živá rozhodně nedostanu.

Cink. Super, projedu se výtahem. Cesta dolů trvala několik sekund. Můj osobní strážce mě po vystoupení z výtahu šoupnul ke stěně a řekl, že jestli se jenom pohnu, prožene mi kulku hlavou. Chvíli jsem uvažovala, jestli by to nebylo to nejlepší řešení, ale na to, abych dobrovolně umřela, jsem byla moc velký srab. Po několika minutách mě zase někdo čapnul za ruku a vedl dále. Už jsem toho začala mít docela dost, i přes situaci, ve které jsem se nacházela.

"Seznam se s novým domovem, Lolo," ozvalo se mi u ucha a konečně mi stáhli masku. Chvilku jsem mžourala proti ostrému světlu, které osvětlovalo místnost, která byla bíle vymalována, v rohu stála postel, u ní stolek a v druhém rohu stála malá skříň. Když jsem se konečně rozkoukala, otočila jsem se na svého únosce, ale už tam nebyl, místo něj jsem koukala na dveře. Zkusmo jsem zmáčkla kliku, i když jsem věděla, že to k ničemu nebude.

S povzdechem jsem si sedla na postel a dívala se na stěnu. Přemýšlela, co ode mě ti lidí chtějí, odkud mě znají. Znovu jsem si povzdechla a do nosu mě udeřila příjemná vůně. Nadechla jsem se znovu a odpadla jsem.

O o O o O

"Když řeknu rychleji, Lolo, tak myslím rychleji," přišel ke mně a udeřil mě, protože jsem nestačila tempu, které udával. "Takže ještě jednou a snaž se!"

Málem jsem vypustila duši, ale opravdu jsem se snažila, nechtěla jsem dostat další políček a zvlášť ne od někoho, komu přátelé říkají Mlátička.

"Opravdu se divím, proč si tě vybrali, nejsi vůbec ničím výjimečná! Jseš stejné budižkničemu jako ty ostatní!"

O o O o O

Usmívala jsem se na všechny okolo. Tu si potřásla rukou s tímhle významným člověkem, tu zase s jiným a pořád jsem se nepřestávala usmívat. Někdy jsem se bála, aby se mi ten příšerný úsměv neusadil na tváři napořád. Potom jsem ho v davu zahlédla. Tím nejsvůdnějším krokem, jaký jsem uměla, jsem se k němu vydala a začala s ním nestydatě flirtovat. I přes to, že měl manželku a tři děti, tak se mnou flirtoval taky a očima mi velmi často zajížděl do opravdu hlubokého výstřihu. Nabídla jsem mu, že půjdeme ke mně do pokoje. Šel se mnou - jeho osudová chyba.

O o O o O

Dveře se otevřely a dovnitř potichu vklouzl Sean.

"Něco potřebuješ?" zeptala jsem se ho, aniž bych vzhlédla od lakování nehtů.

"Tebe."

"Ne, mě ne. Ty chceš moje tělo, to je rozdíl. Taky si s tebou chci užít, ale momentálně to nejde," a demonstrativně jsem mu zamávala namalovanýma nehtíkama před obličejem. "Sejdeme se večer, ale tentokrát u tebe," a dál jsem mu nevěnovala pozornost.

O o O o O

Dívala jsem se do jejích prosících očí. Prosila, abych je nezabíjela, ale pro mě to byla jenom další práce, ve které na city nebylo místo. Kdybych měla být přesná, tak o city jsem přišla u hodně dávno. Vzali mi je oni, ale dali mi věci, o kterých jsem ani nevěděla, že je můžu mít. Dokázali ve mně probudit sílu, o které jsem nevěděla. Byla jsem jim vděčná? Ne, protože mi ukradli můj normální život. Nenáviděla jsem je? Ne, protože mi ukázali, kdo doopravdy jsem, a kam moje životní cesta doopravdy celou dobu směřovala.

Pohledem jsem zavadila o mrtvého muže na podlaze, pak jsem se podívala na ženu, která za sebou schovávala tři děti. Budu hádat, že tohle je asi mateřský pud, ale mě to bylo fuk. Pozvedla jsem ruku se zbraní a zamířila jim na tu ženu. Bum. Žena padla s kulkou v čele na zem. Děti se rozplakaly.

"Lolo, změna plánu," ozvalo se mi v uchu. "Nech ty děti naživu. Sean a Benedict ti je přijdou pomoct převézt na centrálu."

"Fajn," procedila jsem skrze zuby a otočila se na ty děcka. "Dneska máte štěstí, vy haranti.

Ty fakani začali křičet ještě víc. Klekla jsem si k nim a ukázala na jejich rodiče. "Chcete taky tak skončit? Tak ještě chvilku pokračujte a poletíte do pekla za rodiči."

Jo, matka ze mě asi nebude, ale na ně to zabralo.

Seděla jsem na verandě jejich domu a čekala, až Sean a Benedict posbírají ty malé usmrkané dětska.

"Můžeme jít," řekl Sean procházející kolem mě.

"Jeďte beze mě," a vydala se do temných ulic města.

"Jmenuji se Lola a před čtyřmi lety jsem byla unesena a vycvičena v perfektního vojáka bez citů, pro kterého je zabití jen další prací, za kterou dostane dobře zaplaceno. A mimochodem, pracuju pro vládu."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 vivienne vivienne | Web | 16. prosince 2011 v 20:38 | Reagovat

pěkné

2 Hope Hope | Web | 16. prosince 2011 v 21:04 | Reagovat

ze začátku jsem myslela, že je to inspirované OUaT, ale pak ke konci mě napadla Nikita, i když tu nesleduju a doby, kdy jsem ji sledovala patří do dávné minulosti ;o)
jinak se ti to povedlo =o)

3 luckily luckily | Web | 17. prosince 2011 v 10:30 | Reagovat

Hope: jj, Nikita..:)

4 luckily luckily | Web | 17. prosince 2011 v 10:32 | Reagovat

jinak moc děkuju, že se to líbí..:))

5 ashgriel ashgriel | Web | 6. března 2012 v 18:18 | Reagovat

Ahojky, hezký blog :)) taky chci začít si psát blog, prosím navštiv můj nový blog http://ashgriel.blogspot.com/ děkuji mooc :)

6 Illandris Illandris | Web | 17. června 2012 v 18:23 | Reagovat

Jasně, ještě laye dělám, ale asi by to nebylo hned. Teď zrovna nevím, kde mi hlava stojí.

7 Illandris Illandris | Web | 22. června 2012 v 17:52 | Reagovat

Ahoj, chtěla jsem se jenom zeptat, jestli na lay chceš nějakej nápis?

8 Illandris Illandris | Web | 7. července 2012 v 20:05 | Reagovat

Ahoj, tak se mi konečně podařilo něco spatlat. Je to na http://jarnisoutez.blog.cz/ Kdybys náhodou chtěla heslo, kam ho mám poslat? Na mail?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama