6. kapitola

1. srpna 2012 v 11:36 | Luckily |  Paní Smrt
Ahoj.:)
Tak jsem tady s novou kapitolou, která je tak nějak kapánek divná.:D Ale snad se i přes to bude trošku líbit.:D
P.S. Jo a je ultra krátká.:D




"Vy dvě už ale dnes nikam nepůjdete."

Serena při těch slovech ztuhla. Stará dáma se podívala směrem, odkud se ozval hlas. Oči se jí úlekem rozšířily a z úst ji vyšel vyděšený výkřik. Serena se konečně přemohla a otočila se, aby viděla to, co vyděsilo stařenku. Podvědomě věděla, že je to ten co bere duše a zabíjí Smrtky. Viděla postavu zahalenou v zeleném plášti. Obličej nebyl vidět, protože byl zahalen v temnotě kápě. Vypadal děsivě a tento pocit umocňovaly oči, které jediné byly vidět a to proto, že zeleně svítily. Ač se jí do toho moc nechtělo, postavila se před duši té staré ženy. Byla to její povinnost Smrtky - převést nebohé duše bezpečně na druhý břeh i za cenu vlastního života.

"Dej mi tu duši dobrovolně a já tě zabiju rychle."

"Hmmm, skvělá nabídka, ale díky nechci."

"Pak tedy umřeš pomalu, ale duši získám tak či tak."

"Proč?" vypadlo z ní, aniž by ji to nějak zajímalo. Potřebovala získat čas, aby vymyslela nějaký jednoduchý leč účinný plán.

"Jen tak," odpověděl mi.

"Skvělý, takže já mám umřít a ona zmizet, pro 'jen tak'?!"

"Přesně tak, děvenko. Umřeš jenom kvůli mému rozmaru."

A pak zmizel.

Ucítila za sebou pohyb, instinktivně se otočila a ucítila bolestivé bodnutí v břiše. Poslední co viděla, byly ty odporně svítivě zelené oči, které se na ni dívali s pobavením.

* * * * *

"Takže to už jsem tentokrát opravdu mrtvá?" zeptala se, když uviděla svou babičku, jak se na ni usmívá.

Pohladila ji po černých vlasech a laskavým hlasem ji uklidnila. "Kdepak, srdíčko. Tvůj čas ještě nepřišel."

"Aha," odpověděla chytře. "Je to jenom sen?"

"Ano. Našli tě včas a stihli vyléčit. Já tě navštívila ve snu, abych ti poradila."

"Poradila? V čem?"

"Vím, co cítíš k tomu chlapci, Thomasovi, ale uvědom si, Sereno, že ten muž je ženatý a…"

Skočila ji do řeči. "Já vím, babičko. Nehodlám si s ním nic začínat."

"Nechci zpochybňovat tvou vůli, srdíčko, ale vzpomeň si na svého učitele."

"Jak to víš?"

"Vykládala jsi mi o něm, když jsem byla zavřená v sanatoriu, vzpomínáš? Myslela sis, že nic nevnímám, ale všechno si pamatuji."

Serena zčervenala.

"Já vím, že jsi ho milovala, ale přesto to bylo špatné," na chvíli se odmlčela a pak pokračovala. "Nemysli na tu ženu, s kterou je ženatý, mysli na to dítě, které spolu mají. Kdyby sis s tím mužem něco začala, připravíš tu dívenku o otce."
"Přestaň!" vyjela na ni Serena. "Promiň, ale myslím, že tohle je moje věc, ale pokud tě to uklidní, nehodlám nikomu rozbíjet rodinu. Nejsem sobec a nikdy jsem jím nebyla!"

Její babička se na ni dívala překvapeně. Serena na ni nikdy nekřičela, ale chápala to. Její vnučka se vždy zamilovávala do těch špatných chlapců.

"Dobrá, pak ti tedy budu věřit, ale dávej si pozor na toho druhého chlapce, Ethana. Není to dobrý člověk."

"Vidíš, tak to je úplně skvělý, protože já taky nejsem dobrý člověk, takže se k sobě skvěle hodíme. A víš co, chci se vzbudit. Měj se, babi!"

* * * *

Prudce otevřela oči a posadila se. Byla v nějaké bílé místnosti a ležela na posteli.

"Šípková Růženka už se probrala?" ozvalo se z rohu.

Serena se otočila za hlasem a uviděla Davida. "Jak dlouho jsem byla mimo."

"Jen chvíli," přešel k posteli, sedl si na ni a zadíval se Sereně do očí. "Poslali mě, abych zjistil, co se stalo."

Serena mu pověděla vše, co se tam odehrálo.

"Takže do tváře jsi mu neviděla?"
"Ne, jak jsem řekla, měl kápi."

"Budiž. Budeme muset zapátrat v Prvních knihách."

"V čem?" zeptala se hloupě.

"První knihy jsou něco jako dějiny našeho lidu. Najdeš tam vše. Od začátku, je možné, že tahle věc tu byla už někdy předtím," podíval se na ni. "Běž zpátky na zem, tady teď nejsi užitečná." A odešel.

* * * * *

Po té, co jí David řekl, aby šla zpátky, se zhmotnila u sebe v pokoji. První co udělala, bylo, že běžela do koupelny k zrcadlu a vytáhla si tričko. Těsně vedle pupíku se jí táhla maličká jizva. Když se tak dívala na tu malou růžovou čárku, rozhodla se, že toho zelenookého parchanta co jí to udělal, sejme sama. Přesto, že už nebyla člověk a dělala to, co dělala, někde v hloubi ni se probudila středoškolská Serena, která nenáviděla, když jí někdo zohyzdil tělo, třeba jako ta kráva Sonya Trucková, která jí v sedmé třídě, píchla kružítkem do ruky. Tehdy si Sonya domů odnesla monokl, Serena podmíněné vyloučení, ale nelitovala - její tělo se prostě nehyzdí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vivienne vivienne | Web | 3. srpna 2012 v 20:40 | Reagovat

Už jsem skoro zapoměla, jak dobře píšeš. Doufám, že další díl bude co nejdříve.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama